Když nám naschne speciální lepidlo zvané mixtion, můžeme se pustit do zlacení.
Zlatit se dá více způsoby. Já používám plátkové zlato. Než jsem si však troufla pracovat s 
pravým zlatem, používala jsem levné zlato "kočičí". Když jsem pak dostala první plátky pravého zlata, dlouho mi ležely v krabičce, protože jsem se bála je použít. Naštěstí mě jeden nejmenovaný člověk lehce vytočil tím (dnes mu jsem za to samozřejmě vděčná), když mi řekl něco jako ať se na to teda vykašlu a dál dělám jen s tím falešným. Tak nějak mě nešetřil a já se díky svému naštvání odvážila otevřít balíček s pravým zlatem. V té chvíli jsem netušila, že jsou 2 druhy plátkového zlata, a že s jedním je práce poměrně snadná, s tím druhým to jde trošku hůř. Já v tuto chvíli měla právě to druhé. To, o kterém jsem se až daleko později dozvěděla, že k němu potřebujete prkénko potažené kůží a hodně ostrý nůž, kterým na prkénku odkrajujete potřebné plátky a také široký štětec, kterým pak plátek nanesete na dané místo. To vše jsem nevěděla a snažila jsem se tedy dělat, co se dalo. Byla to krása. Během setiny sekundy jsem měla pozlacené ruce, nůžky i kuchyňský stůl, na kterém jsem 
pracovala. Moje kuchyň byla ZLATÁ! Krása! Tento pohled by jistě lahodil oku milovníka zlata. Mé vnitřní oko se však lehce děsilo pohledem na to, kolik peněz se mi nalepilo na ruce, nůžky či stůl a ne na místa, která na zlato čekala. Díky Bohu jsem nepropadla panice a s touto první výzvou jsem se vcelku statečně poprala.
Výsledek nakonec nebyl úplně marný. Nůžkami jsem se zatajeným dechem, který by mi daný plátek mohl odvát do ztracena, stříhala malé kousíčky zlata, které bylo položené na hedvábném papíře a velmi opatrně jsem je přenášela na místa určení.
Asi to byl tak trochu křest ohněm. Dnes už vím, že existuje i jednodušší způsob zlacení, kdy je plátek zlata lehce nalepený na listu malého sešitku a manipulace s ním je pak zcela odlišná. Stačí odstřihnout potřebný kousek zlata, které pak překlopíte na místo, na které potřebujete, papírek několikrát přejedete prstem, aby se zlato obtisklo, po té ho odstraníte (ten papírek) a takto pokračujete, dokud máte co lepit a kam lepit.
Po těchto krocích je dobré nechat zlato aspoň nějakou hodinu schnout. Pak vezmete jemný štětec - výborný je třeba takový, který se normálně používá na zkrášlení dámské tváře - a odstraníte jím přebytky zlata. Po té je třeba vzít skalpel a opatrně jím ještě odstranit zlato, které se přilepilo, a na které nestačil štětec. Až se vám podaří udělat všechno výše popsané, můžete přistoupit k dalšímu kroku, kterým je míchání barev. Ale to zase až příště.
Pokojné dny naplněné Boží milostí.
Hana Fialová
VAJEČNÁ TEMPERA - barva k psaní ikon
Vzhledem k tomu, že jsem nikdy nestudovala žádný umělecký směr, žloutková tempera byla pro mě zcela neznámým pojmem. Jak tato barva vzniká a co to je?
Již sám název napovídá, že v barvě je obsažené vajíčko. Když se tedy pustíte do přípravy 
této barvy, je velmi dobré zajít nejdříve do obchodu a předzásobit se větším množstvím vajec. Když splníte tento první bod, můžete se směle pustit do oddělování žloutku od bílku. Pro nás kuchařky je to činnost vcelku běžná, jednoduchá, řekněme - rutinní. Avšak pozor! Zde je třeba dbát na velmi pečlivé oddělení a očištění žloutku od bílku! A jak známo - čím víc se člověk snaží, tím se velmi často dílo méně daří, tudíž se stane, že najednou máte na kuchyňské lince hromadu skořápek a ve skleničce spoustu bílků, jen v nádobce předurčené pro žloutek, z něhož má být vytvořená vaječná emulze, není stále nic. Pokud se vám tak stane, nevěšte hlavu! Takový biskupský bílkový chlebíček je výborným vedlejším produktem při tvorbě ikon a vy si na něm jistě pochutnáte při odpolední kávě.
Když však pominu tuto možnost a vám se žloutek oddělit podaří, podaří se vám ho propláchnout jemným pramínkem vody, který na žloutek držící v dlani pouštíte, můžete v tuto chvíli vzít nůž, žloutek propíchnout a jeho obsah vymačkat do připravené nádobky. V dlani vám zbude pouze bílá blanka, kterou vyhodíte. Obsah nádobky naředíte v poměru asi 1: 7 vodou, zakápnete octem, zamícháte a můžete se pustit do míchání barev.
Barvy musí odolávat světlu, uchovat si svůj lesk a mísit se mezi sebou. Pracuje se s pigmenty, jemňoučkými krystaly minerálního nebo organického původu.
Na skleněnou destičku - v mém případě na hladkou kachličku - si nasypete vcelku malé množství pigmentu, který budete potřebovat k vytvoření požadované barvy. Pigmenty samozřejmě můžete míchat a vytvářet tak různé odstíny. Tato činnost, kdy drtíte skleněným třítkem jemný prášek barev zalitý malým množstvím vaječné emulze a sledujete, jak vám vzniká nádherná barevná kaše, kterou samozřejmě nedoporučuji ochutnávat, neboť některé barvy jsou jedovaté, je velmi krásná a uklidňující činnost skrývající navíc překvapení v podobě vznikající barvy. Takto připravenou barvu "posbíráte" do skleničky a můžete se pustit do malby - u ikon do psaní.
Na závěr této části o barvách, bych chtěla přidat ještě jedno malé varování.
V okamžiku, kdy pracujete s barvami, děláte si je do zásoby, uchováváte je v ledničce a skleničky s různě barevným obsahem vám leží na stole či kuchyňské lince a stane se, že nenadále vás přijde někdo oblažit svojí přítomností, dávejte bedlivý pozor, jakou skleničku si daný návštěvník bere do ruky v domnění, že ochutná lahodně vypadající nápoj. Mohl by to být jeho nápoj poslední. :-)
V okamžiku, kdy máme připraveny barvy (můžeme si je míchat postupně, podle toho, kterou zrovna budeme potřebovat), se můžeme pustit do samotného psaní ikony. Začínáme pracovat nejprve na okrajových částech jako je rámeček a pozadí. Potom se pracuje na postavě, nakonec se píše (opisuje) obličej.
Plochy pokrýváme barvou tak, že začneme nejtmavším odstínem a pokračujeme vždy odstínem o něco světlejším, protože světlo na tvářích, oděvech a detailech je třeba zdůraznit projasňováním. Barva se na plochu ikony nanáší opakovaně, dokud vrstva není jednolitá. Průběžně je dobré potírat vrstvu barvy vrstvou vaječné emulze, čímž se dosáhne lepší fixace barev a barevné přechody nemají tak ostré hranice.
Jsme-li spokojeni s tím, jak jsme zpracovali pozadí a oblečení, zbývá nám část na ikoně nejdůležitější - tvář a ruce. Tvář dává ikoně její teologický smysl.
Nejprve pokryjeme plochu tváře a rukou sankirem, což je barva podobná barvě olivové. Neznamená to ovšem, že plochy natřeme touto barvou jednou a máme vyhráno. Nátěry opakujeme tak dlouho, dokud je plocha stejnoměrně pokrytá. Dáváme přitom pozor, abychom při této činnosti zcela nepřekryly podkres. Ten je třeba podle potřeby znovu obtáhnout.
K prosvětlování tváře i rukou budeme potřebovat tři směsi barev.
1. Barva okrová
2. Barva okrová + okr červený
3. Barva okrová + běloba
První barvou, dobře tekutou, se prosvětlovaná část hojně pokryje. Opět se barva nanáší ve více vrstvách a průběžně se potírá vaječnou emulzí, aby přechody barev nebyly ostré, ale pěkně pozvolné.
V tuto chvíli se možná ptáte, co člověk vytvářející ikonu asi prožívá. Nemusí to být nic zvláštního. Prostě se jen soustředí na práci. Může se ale stát, že si začne uvědomovat některé věci, jako třeba svoji netrpělivost a to tehdy, když by už už chtěl mít nejraději vše hotové.
Může se učit pokoře - stále je co zlepšovat. Může trénovat sebeovládání třeba v momentě, kdy zjistí, že práci na připravě podkladu - 12 vrstev levkasu - může pěkně celou zopakovat, neboť povrch popraskal a začal se odlupovat. Není pak zcela jednoduché vzít do ruky kladívko a s láskou a citem bušit do prkénka ve snaze dané vrstvy oklepat. Může prožívat jiné další vnitřní boje, ale na konci - věřím, že nemluvím jen za sebe - prožívá velikou radost a díky Bohu za tento nádherný dar.
Na úplný závěr této mé snahy přivést nejen vás, ale i sama sebe, na lepší myšlenky v této zvláštní a nelehké době, bych vám se svolením autora ukázala jednu nádhernou ikonu. Tedy vlastně - jsou to ikony dvě. Na první pohled se jeví jako naprosto stejné. Pokud si ale uděláte chvíli čas, zjistíte, že se od sebe liší.
Před několika týdny jsem měla možnost strávit s nimi pár chvil. Po nėjaké době jsem zjistila, že výraz Panny Marie a Ježíška na jedné se liší od výrazu tváří na druhé. Zajímavé na tom bylo to, že výraz Bohorodičky se Synem byl téměř totožný s tím, co právě prožíval autor, když je vytvářel.
Co prožíval, prozrazovat nebudu. Na tuto otázku možná naleznete odpověď i sami. Pokud se vám to podaří, zjistíte, co dalšího může ikonopisec při tvorbě prožívat.
Jsem ráda, že jsem měla možnost podělit se s vámi touto formou o nádherný dar ikonopisectví, o kterém by se mi nikdy ani nezdálo a dát vám tak nahlédnout na to, jak vzniká ikona konkrétně v mé dílně.
Hana Fialová
potřeb či železářství a koupíte si prkénko na maso. To natřete klihem a nalepíte na ně plátno tak, jak je vidět na obrázku. Pak si uvaříte řídké těstíčko - asi jak na palačinky - z klihu a plavené křídy a tím danou destičku 12x natřete. Průběžně ji vždy obrousíte smirkovým papírem tak, aby nakonec byla zcela hladká. Pokud máte štěstí, že je venku příhodné počasí a máte k tomu ještě dvorek, máte opravdu štěstí. V opačném případě totiž můžete destičky brousit v kuchyni nad kuchyňským dřezem, což zcela nezabrání tomu, aby pak kuchyňská linka byla jak pocukrovaná jemným bílým popraškem křídy. A teď máte opět štěstí, neboť fotku, která by ukazovala v plné kráse tuto scénu, jsem naštěstí nenašla. A možná mám vlastně štěstí já, protože po té by za mnou již možná žádná návštěva nepřišla..
Dalším krokem je příprava na zlacení.
